Tvar sklenice na whisky není navržen libovolně; spíše je založena na souboru fyzikálních principů, které byly postupem času ověřeny barmany a degustačními institucemi. Silná základna slouží ke stabilizaci těžiště a zabraňuje rozstřikování kapaliny při víření. Široká miska umožňuje plné uvolnění esterů a fenolů, které se z alkoholu vypařují, a umožňuje tak nosu rozpoznat kouřové, dubové nebo citrusové tóny mnohem dříve. Konečně, mírně zúžený okraj je navržen tak, aby koncentroval tyto vůně a zajistil, že se nerozptýlí. Obyčejné sklenice-se svými tenkými stěnami, rovnými stranami a nedostatečným zakřivením-způsobují, že se vůně okamžitě rozptýlí, zatímco teplota tekutiny rychle kolísá. Struktura skutečně vhodná pro single malts nebo vysoce{7}}zralé míchané whisky se vyznačuje tloušťkou základny 0,8–1,2 cm, průměrem mísy větším nebo rovným 7 cm a průměrem vnitřního okraje menším nebo rovným 5,5 cm. V profesionálních degustátorských kruzích se tento specifický poměr označuje jako „průřez-přívětivý k čichům“.
Forma sklenice na whisky není nikdy náhoda: tlusté dno zajišťuje stabilitu, široká mísa shromažďuje buket a zúžený okraj usměrňuje koncentrované uvolňování vůní. V profesionálních degustačních kontextech tloušťka skleněné stěny ovlivňuje rychlost přenosu tepla; příliš tenké stěny umožňují tekutině se příliš rychle zahřát, čímž zakrývají její jemné vrstvy, zatímco příliš silné stěny snižují hmatový pocit při držení sklenice a narušují vizuální tekutost tekutiny při jejím víření-což je kvalita často popisovaná jako „dech“ ducha.